Co byu̯o, to byu̯o 1/2023

Dialektologické oddělení Ústavu pro jazyk český AV ČR se zabývá problematikou nářečí českého jazyka a mezi jeho činnosti patří mimo jiné pořádání terénních nářečních výzkumů. Jeden z nich se v říjnu minulého roku uskutečnil v Prušánkách. Probíhal metodou řízeného rozhovoru a zúčastnilo se jej pět mluvčích ve věku 64–98 let, které v Prušánkách strávily většinu svého života, a lze je tedy považovat za nositelky tradičního místního nářečí.

Respondentky se rozpovídaly o různých tématech, přičemž vzpomínaly hlavně na své dětství a dřívější život na vsi. Dozvěděli jsme se od nich, co obnášela práce na poli nebo na vinohradě, jak se dralo peří, jak probíhala zabijačka, co se vařilo a peklo, jak se slavily Velikonoce či Vánoce, jak vypadala svatba, čím se vyznačovala tehdejší výuka ve škole nebo s čím si rády hrávaly děti.

Zvláštní pozornost byla věnována krizovým situacím spojeným s válkou a podobnými konflikty. Respondentky nám vyprávěly některé hrůzné příhody z druhé světové války, které znají od svých starších příbuzných. Časté bylo třeba schovávání se ve sklepích před armádou nebo bombardováním. Samy pak vzpomínaly na okupaci v roce 1968, neboť přímo přes Prušánky tehdy projížděla nepřátelská vojska. Řeč přišla také na současnou rusko-ukrajinskou krizi a obavy z jejích následků. Jedna mluvčí nám na toto téma dokonce recitovala vlastní báseň, složenou v nářečí. Pasáže z líčení válečných událostí jsou k poslechu v archivu nahrávek autentických promluv, který je zpřístupněn na webu veslovech.cz.

S potěšením jsme zaznamenali, že nářečí v Prušánkách, které spadá do jižní (slovácké) podskupiny východomoravských nářečí, si alespoň u starší generace stále udržuje množství svých specifických starobylých prvků. Zejména jde o tzv. obalované l, které se zapisuje jako u̯, neboť se jeho výslovnost blíží hlásce u. Vyskytuje se ve tvarech jako byu̯o ,bylo‘, šu̯a ,šla‘ nebo du̯úho ,dlouho‘. V posledním jmenovaném příkladu se projevuje další znak, tentokrát společný celé oblasti východomoravských nářečí, a to zachování staročeské hlásky ú, místo níž později vniklo ou (mezi další časté příklady patří sú ,jsou‘ nebo múka ,mouka‘). Jiným takovým znakem je zachování é oproti novějšímu í (např. řéct ,říct‘, kamének ,kamínek‘). Typické je zde také zvratné zájmeno sa (např. mosí sa ,musí se‘) nebo dloužení samohlásek v některých kontextech; zaznamenali jsme třeba podoby šéu̯, nastrójený, v zímě. Ze slovní zásoby nás zaujala především rozličná pojmenování pro jednotlivé části kroje, jež se zde používají (čipka, kasanica, lajbl, patáček, porta, tacle, …).

Díky zvukovému záznamu rozhovorů, který jsme mohli pořídit, a zachytit tak specifická slova, slovní tvary nebo hláskové podoby v jejich přirozeném kontextu, lze detailněji popsat stav jazyka na daném území. Z výzkumu tedy vzešly cenné podklady pro další práci dialektologů, které navíc mohou budoucím generacím poskytnout unikátní obraz nejen o jazyku, ale též o způsobu života a radostech i strastech našich předků.

Děkujeme všem vypravěčsky nadaným nářečním mluvčím za ochotu zapojit se do výzkumu a panu starostovi Ing. Zbyňku Němečkovi za jeho zprostředkování.

Text vznikl s podporou Strategie AV21 Odolná společnost pro 21. století.
Filip Kubeček, Ústav pro jazyk český AV ČR